Jednou se mě moje nejmladší sestra zeptala, proč mám na oblečení samý lebky a kostry.
Odpověděla jsem jí, že jsem velkej fanda do anatomie.
Ha ha, dítě, běž si hrát a neruš moje kruhy.
Děvčátko (tehdy ani ne sedmileté) si vyndalo z knihovny anatomii pro výtvarníky a asi za pět minut mi přineslo tohle:
Tehdy jsem si uvědomila, že je fakt talent.
Ale ne ledajakej, prostě velkej.
A že už jí nikdy neodbydu.
No a protože já jsem teda ten fanda do anatomie, řekla jsem si dneska, že bych chtěla udělat lebku.
Svojí.
Asi nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat, že kreslit lebku, na který je ještě pořád ksicht je úplná blbost.
Tak jsem to nakonec otočila a tu lebku si nakreslila na něj.
A protože jsem taky holčička, nakresila jsem si hezkou kudrlinkovou, ve stylu mexickýho svátku mrtvých a né žádnou ohavlinu zdechlou.
Takže jo, jsem to já.
Tisknuto černou a červenou šípkovou v jedný vrstvě na bílou B3 se strukturou.
Přeji Vám spoustu kudrlinkových bubáků.
Hodný nejsou, ale je s nima legra.
Čau.
