Odpověděla jsem jí, že jsem velkej fanda do anatomie.
Ha ha, dítě, běž si hrát a neruš moje kruhy.
Děvčátko (tehdy ani ne sedmileté) si vyndalo z knihovny anatomii pro výtvarníky a asi za pět minut mi přineslo tohle:
Tehdy jsem si uvědomila, že je fakt talent.
Ale ne ledajakej, prostě velkej.
A že už jí nikdy neodbydu.
Svojí.
Asi nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat, že kreslit lebku, na který je ještě pořád ksicht je úplná blbost.
Tak jsem to nakonec otočila a tu lebku si nakreslila na něj.
A protože jsem taky holčička, nakresila jsem si hezkou kudrlinkovou, ve stylu mexickýho svátku mrtvých a né žádnou ohavlinu zdechlou.
Takže jo, jsem to já.
Tisknuto černou a červenou šípkovou v jedný vrstvě na bílou B3 se strukturou.
Přeji Vám spoustu kudrlinkových bubáků.
Hodný nejsou, ale je s nima legra.
Čau.
Žádné komentáře:
Okomentovat